MgA. Eva Spěváčková
malby 2002 - nyní

Domovská stránka > Recenze >


Text katalogu Normální malba 2009

V tendenci kontemplativní malby založené na koloristickém principu se vyvíjí tvorba Evy Spěváčkové (1980). Kontemplace Spěváčkové je vystavena na duchovním půdorysu, který se skrze tematickou rovinu dostává do jejích maleb. V orientaci na východní filozofii a převedení její atmosféry do prostoru plátna se autorka ocitá ve zcela autentické poloze duchovního rozjímání, které je základem jejího díla od roku 2004. V té době se v její tvorbě propojil průzkum vnějšího a vnitřního prostoru, náhled dovnitř věcí, vztah k prázdnotě a na druhé straně akcentace banální předmětnosti v podobě rozprostřených látek nebo poházených polštářů, s filozofií buddhismu, který vyústil například v cyklus postupně mizejícího Buddhy a posléze i v cyklus orientálních polštářů, které se na konci série propracovávají až k levitaci, čili třeba polštářové nirváně. To vše bravurně zvládnutou technikou založenou především na koloristickém principu malby. Vodícím prvkem při percepci jejího díla může být také konfrontace s japonskou kaligrafií, která je viditelná v kontrastu malovaného a nemalovaného, vztahu čisté sterilní plochy (v kaligrafii papíru v pojetí Spěváčkové čisté bílé plochy plátna) a malířsky smyslně podaného motivu (barevného polštáře) s jemnými detaily. V jejím díle se tak formální rovina koloristického principu malby pojí se symbolickým, duchovním obsahem.

Kateřina Tučková

 By the way  By the way  By the way

 Recenze Ateliér

Eva Spěváčková - Orientální pokušení
Galerie Dolmen, Uherské Hradiště, 2.7. – 3.8. 2008

Galerie Dolmen v Uherském Hradišti vystavuje díla mladé autorky Evy Spěváčkové (1980) absolventky ateliéru malby na FaVU v Brně u Petra Veselého a Tomáše Lahody. Eva Spěváčková je výraznou koloristkou, do jejíž tvorby se promítá její niterný vztah k orientálním filozofiím. Od počátků ji lákala předmětnost a významová symbolika věcí. Všímala si věcí běžné denní potřeby a vyhlídnuté předměty trpělivě a opakovaně zpracovávala živou a bezprostřední malbou. S citem pro kombinaci pastózní malby a jemných lazur dokázala vštípit, někdy až studijnímu pojetí malby, charakter obrazu. Volba předmětů byla asi spíše intuitivní, ale brzo dala tušit, že autorku oslovuje symbolika dutého prostoru a prostoru samotného vůbec. Tak se na obrazech opakují předměty jako krabice či keramické nádoby, které asociují vyprázdnění, vyčištění jako předpoklad k naplnění novou čistou kvalitou ducha. Můžeme zde mluvit o myšlence minimalismu, ne samozřejmě po formální stránce vyjádření, protože Spěváčková je ryzí malířkou. Jiné obrazy mají zase ráz abstrakce zvětšením detailu. To doznává výrazu kaligrafického gesta, které se prohlubuje opět k orientálnímu smyslu pro uplatnění významového prázdna (prostoru). V posledních letech jsou nejčastějším motivem Evy Spěváčkové drapérie, a to drapérie v přístupu opět k vnějšímu a vnitřnímu prostoru, jako něco co zakrývá, nebo též ono vnější od vnitřního odděluje, tedy povrch a niternost. To se uplatňuje především u obrazů Buddhů a mnišských rouch. Autorka poukazuje na radostivost, která plyne z askeze, odpoutávání a vzdávání se vnějšího světa.
Na výstavě jsou však stěžejními díly hlavně drapérie v podobě volně přehozeného šátku. Z hlediska symboliky by jsme jej mohli snad interpretovat jako závoj nevědomosti. Šátky totiž doslova zakrývají. Jako by překrývaly visící obraz a hapticky se vlnily do prostoru. Tato iluzivní malba přehozů vychází z výzvy samotného ornamentu a svým zpracováním, kompozicí a modelací působí bravurně. Autorka ale pojala toto „zúžení“ do pouhé popisnosti jako cvičení v ukázněnosti. Její naturel je spíše gestický, expresivní, malba impulsivní s razantními tahy se sklonem, někdy, upadat v machu. Přehozy však potvrzují její velkou schopnost pracovat s bohatým kolorismem, s a pestrými živými barvami. Prvky světelné imprese neubírají ničeho z opravdové smyslovosti orientálních drapérií.
Radostivost, která se prvně objevuje u obrazů se symbolem Buddhy, Spěváčková rozvíjí na obrazech s tématikou orientálních polštářků. Opět pracuje se zářivostí barev a k vyjádření prostoru používá až nadsazenou hmotu a velikost jednotlivých polštářů. Ostatní plochu plátna nechává v její čisté bílé podobě, čímž vyniká energičnost její malby. Ta se může plně projevit hlavně u rozměrnějších pláten, z nichž některé dosahují délky až pěti metrů. Zde se krása, energie, a prostor čitelněji manifestují jako bezprostřední tvoření. Novým zajímavým prvkem, který (k nepochybné kráse polštářů) Spěváčková přidala, jsou pavouci. Ti z pod barevných polštářů vykukují, či se na ně na pavučinách spouštějí. Zde je zdánlivá rozporuplnost v pojetí krásy, ale co je krásné, či ošklivé před tváří Boha? Autorka si studiem sama v sobě řeší nelibost vůči tomuto hmyzu a přiznává pavoukům svou krásu. Tím se dostává ale na půdu emotivní rozporuplnosti, což je něco, co zvláště současnému uměleckému výrazu svědčí a co je podnětem k zamýšlení.
Eva Spěváčková je autorkou, která se pokouší nahlížet na svět prizmatem současného konzumního člověka, který se pohybuje v globalizovaném světě. Zároveň chce otvírat hlubiny lidství, který nabízí dnes všudypřítomný Orient. Míchá prvky přirozenosti s novými podněty, jimiž ukazuje na myšlenky altruismu, úcty k životu a jednoty stvořeného.

J.S.